Vyhledávání


Krkavec 22.10.2011

27.10.2011 09:52

Stejně jako v případě nedávného zájezdu po rozhlednách Horní Lužice, fotografie z tohoto putování mikrobusu po jižní části Saska naleznete zde, jsem i do Plzně cestoval přímo po skončení noční směny.

Čin to byl odvážný, ale některé akce prostě nelze nepodpořit! Do města piva mé neodpočinuté ale odhodlané tělo dorazilo asi hodinu před oficiálním srazem. Čekání na kolegy jsem si tedy zkrátil posezením v nádražním bufetu. Nevábnou chuť zakoupené kávy jsem nejprve přičítal umění obsluhy restaurace. Až později, při detailním pohledu na malý roztržený papírový sáček na stole, mi došlo, že místo cukru jsem do povzbuzujícího nápoje nasypal chlorid sodný. Následně mi dělalo potíže pochopit, že tento nápis nad hlavním vchodem do nádražní haly, není dlouholetá recese plzeňských nádražáků, ale pouze chvilková záležitost bavorského filmového štábu. Cesta na devět let nepřístupnou rozhlednu na kopci Krkavec u Plzně tedy mohla začít...

Po rychlém přesunu místní dopravou se naše malá devítičlenná skupinka rozhodla nejprve společně posedět v restauraci hypermarketu Globus. Odtud se někteří vydali pěšky rovnou na Krkavec. Já jsem neodmítl jedinečnou možnost vystoupat na věž požární stanice Košutka. Námi vytvořené dvojice doprovodil, po točitém roštovém schodišti až na vrchol, službu konající sympatický člen hasičského sboru. Inverzní počasí nám bohužel nabízelo pouze pohledy do velmi omezeného obzoru. Nicméně vzhledem k bezprostřednímu sousedství známé plzeňské rozhledny na Sylvánském vrchu lze předpokládat, že výhledy z obou věží se od sebe zásadně neliší. Ochotným záchranářům jsme poděkovali a dvěma osobními vozy pokračovali na 504 metrů vysoký Krkavec.

Zděná vyhlídková věž stojí na vrcholu druhého nejvyššího kopce plzeňského okolí již 110 let. Dávno však není dominantou zalesněného vrcholu, její výšku hravě převyšují dvě ohyzdné, zdaleka viditelné, konstrukce vysílací techniky. Původně dřevěná chata, která byla k Simlově rozhledně v roce 1924 přistavěna, byla později socialistickou armádou přebudována a samostatně stojící štíhlá věž se tak stala součástí zděné vojenské budovy. Vyhlídka je navíc již roky nepřístupná a chátrá. Celý objekt je již čtvrtým rokem na prodej a jeho cena za tu dobu klesla téměř na polovinu. Když jsem tedy dostal pozvánku zůčastnit se mimořádného zpřístupnění rozhledny, které se velmi pravděpodobně nebude v nejbližší době opakovat, bylo mi potěšením přijmout. Mimojiné i proto, abych vyjádřil, že o výhledy z rozhledny na Krkavci je stále zájem.

V odpoledních hodinách, kdy se vstupní dveře věže otevřely asi čtyřiceti členům a sympatizantům Klubu přátel rozhleden, již byla obloha jasná, přesto se dohlednost nijak zásadně nezlepšila. Vidět nebylo ani na nejbližší sousedku rozhlednu na Chlumu. Naopak mě potěšil fakt, že vyhlídková stavba není zdaleka v tak špatném stavu, jak by se mohlo zdát. Na záchranu není pozdě.

Naštěstí naše nejvyšší kostelní věž,  chrámu  svatého Bartoměje na náměstí Republiky, nemá o turisty nouzi. Ten den byl z jejího ochozu také nejlepší výhled. Jako na dlani byla samozřejmě celá Plzeň i všechny okolní dominanty včetně Radyně, Krkavce i Chlumu. Zvonici, na kterou musíte vyšlapat ještě o tři schody více než na Petřínskou rozhlednu, nemůže žádný správný turista vynechat, byla by to obrovská škoda.

Pamětní razítka: zde